14 dní po plzeňském 1/2 maratonu měl následovat trailový závod na stejnou vzdálenost okolo Meluzínky. Už jsem byl i přihlášený, ale mediální pandemie všechny donutila změnit plány. Tak se staly ze 2 týdnů 2 měsíce, ale na start Meluzínky jsem se po 2 letech opět postavil. Tentokrát byla trať v lepším stavu, než při mé poslední účasti, kdy jsem se musel vyhýbat loužím a rozbahněná louka vzala tenkrát dost sil.
-
Tak první kolo dám na pohodu, jsem si říkal. 4:06 úvodní kilometr jsem teda asi trochu přehnal. Ale kopce jsem nějak vyběhl, i když jsem na posledním musel na chvíli přejít do chůze. Přesto vedoucí skupina (hlavně Roman Kašpar, který nakonec doběhl pátý) nasadila pro mě vražedné tempo a vzdálila se. Já si běžel to svoje a plánoval druhé rychlejší kolo. To se ale díky kopcům, kde jsem se dost trápil, nekonalo. Čas nejpomalejšího kilometru se vyšplhal skoro na 6 minut. To už se ale začali na dostřel přibližovat nebezpečně další běžci. Tak mi nezbývalo než za to vzít a od 15. km jsem nasadil strojově přesné tempo 4:18/km. Každý kilometr na chlup přesně. Věděl jsem, že když to udržím, nikdo mě nedoběhne. Dostal jsem do stavu flow (jak říkají sportovci) a běželo se mi fakt parádně. Kilometr před koncem mi ale na stezce okolo Bodenu začalo docházet palivo a pohyboval jsem se jako v rosolu. Naštěstí za mnou nikdo, tak jsem to úspěšně doběhl do cíle o 2 minuty lépe než minule. Přesto jsem se umístil až na 6. místě. Konkurence nespí. Honza Grošek, který byl v roce 2018 druhý, vyhrál v super čase pod 1:30. Tehdejší vítěz Petr Hurdich bral tentokrát po noční dvanáctce v práci 3. místo.
-
Poté jsem vyklusal s Honzou Linhartem, který získal 3. místo na desítce a počkal na vyhlášení za štěkotu psů, který je díky canicrossovým kategoriím pro závody Živého Sokolovska tak typický :-) Za rok znovu a rychleji!
