Ještě předtím než dám sbohem krásným jižním Čechám, jsem se chtěl zúčastnit běhu ve Strakonicích, který se pořádá každoročně 21. srpna jako vzpomínka na sovětskou okupaci v roce 1968. Má dlouholetou tradici - běžel se již 22. ročník. Letos to vyšlo pěkně na neděli a tak jsem se po pohodové sobotě u Lipna vydal směrem Strakonice.
Jak už se stalo zvykem, opět jsme vyrazili s Pavlem. Cestou nás míjela vojenská technika, až jsme se začali obávat, co se děje, ale jak se ukázalo, vraceli se jen z ukázkových akcí. I ve Strakonicích u letního kina, kde měl závod zázemí, ještě pár náklaďáků včetně vojáků bylo. Dorazili jsme s dostatečnou rezervou asi 75 minut před startem. V klidu jsme se zaregistrovali, převlékli a trochu se rozklusali. Pavel měl žízeň, tak do sebe proti všem běžeckým zásadám hodil malé pivo, ale dle výsledného času mu to asi nijak neuškodilo :-). Už sám jsem se vydal před startem na průzkum prvního kilometru trasy, což jak se ukázalo, byl výborný nápad, protože jsem zjistil, že vede téměř celý do kopce. Došlo mi, že na žádné osobáky to tedy dnes nebude.
Běželo se dvoukolově (jedno kolo 3,3 km) a samotný start byl posunutý ještě asi o 200 m níže od cíle. Těsně před závodem se začala stahovat mračna a mně došlo, proč ta papírová čísla dávali v igelitové folii, kterou jsem samozřejmě sundal a pak nesl skoro celou trať číslo v ruce. Folii jsem alespoň ještě před startem použil na zabalení klíče od auta, který jsem měl u sebe. První stovky metrů vedly do mírného kopce kolem letního kina a strakonického hradu, poté se klesalo na lávku přes řeku Otavu a pak už přišlo výraznější stoupání. Zvolil jsem mírnější tempo a přestože jsem startoval asi z páté řady, prohnala se kolem mě řada běžců. Nechal jsem je běžet, protož jsem věděl, že je později dostihnu. Přesto byl první kilometr celkem rychlý za 4:05. Pak přišlo i mírné klesání, tak se mi dařilo běžet tempem pod 4:00/km. Držel jsem se v blízkosti jiného běžce odhadem téměř 2/3 závodu. Ve 2. kole už to stoupání bylo "malinko" víc cítit - 4. kilometr mi trval o 20 vteřin déle než v prvním kole. Na kopci jsem se potřeboval vydýchat a tak mě můj spoluběžec doběhl. Pochválil jsem ho, jak to krásně zvládl, na což odvětil, že už nemůže :-) Vycítil jsem šanci a k mému překvapení se mi dařilo držet tempo stále pod 4 minuty. Poslední dva kilometry mi celkem hlasitě dýchal na záda zkušený běžec Arnošt Mikolášek (ročník 1965). Asi 0,5 km před závěrečným stoupáním do cíle se dotáhnul na mou úroveň. Zaměřil jsem všechny své síly na udržení své pozice. Nakonec se to povedlo o vteřinu, ale přesprintovali mě v samotném závěru ještě 3 běžci, kteří zřejmě pošetřili více sil. Soustředil jsem se hlavně na to, abych rozvinul na hrudi číslo, abych měl změřen oficiální čas 25:10.
V samotném cíli bylo dost přelidněno. Zřejmě většina běžců nemá po doběhu takové problémy jako já, když do toho dávám maximum a tak mi trvalo ještě 40 vteřin, než jsem si uvědomil, že mám zastavit stopky. Opravdu řádně jsem se vyšťavil. Musel jsem se projít na 100 metrů vzdálené prázdné nádvoří hradu, abych se vzpamatoval. Ale stálo to za to. Byla z toho zatím nejrychlejší pětka - 20:06. Věřím, že za měsíc na Františkově pětce se už konečně dostanu pod 20 minut. Samotná trať měla sice vyšší převýšení než v Mariánkách, ale protože bylo rozdělené do 2 kol, běžela se lépe. Číslo jsem po závodě vyhodil, abych se pak dozvěděl, že se losuje tombola. Naštěstí vytáhli pouze Pavlovo číslo, tak jsme si alespoň odvezli nějaké reklamní předměty :-) Mrzely mě 2 věci. Podával se guláš s pivem - pro mě vegetariána a řidiče tedy ideální kombinace :-) A pak, že jsme čekali více jak hodinu na vyhlášení a stejně se nedozvěděli časy. Chápu, že bez čipů je to těžší a své udělal i déšť, ale přesto...
