Patnáctku v chomutovském Bezručově údolí jsem si vyhlédnul jako vhodný test na hlubockou pětadvacítku, která je na programu za 14 dní. Závod vyhovoval svou délkou a také povrchem, na kterém se koná. Do Chomutova jsem se vydal krátce po deváté hodině a v poklidu dorazil přesně v 10:00, hodinu před startem. Měl jsem tak dost času na registraci a rozklusat se. Tentokrát jsem se připravil opravdu svědomitě a zařadil i pár rychlejších rovinek. Bylo sice narozdíl od soboty zataženo, ale na běh počasí takřka ideální. Před startem jsem se pozdravil s Míšou Havlíčkovou (poznala mě podle dresu NRR - není na škodu být snadno identifikován) a na startovní čáře s Radkem Sedněvem.
Ten tradičně vystartoval keňským způsobem - 100 m po startu měl dvacetimetrový náskok a pak už se jen vzdaloval. Na otočce byl sice první, ale zvítězil sokolovský Pavel Procházka. Já si hlídal tempo. Nebo jsem si to aspoň myslel. První kilometr za 4:10. To jsem se držel ve skupince, pak jsem ji ale nechal běžet, protože to na mě bylo moc rychlé. Druhý dokonce za 4:06. To už jsem běžel sám. Stoupání pokračovalo až k otočce na 7,5 km, což jsem věděl již před závodem. Bohužel jsem taky už před koncem 3. kilometru věděl, že mám problém, protože moje tepovka vylezla na 165 a přede mnou bylo ještě 100 výškových metrů. Naštěstí nikdo nebyl poblíž za mnou, aby mě demotivoval předběhnutím ještě víc, ale stejně jsem musel hodně bojovat. Hlavně v mojí hlavě. Ta chtěla, abych se na chvíli zastavil, ale to jsem moc dobře věděl, že už bych se nerozběhl. Aspoň ne v takovém tempu. Sedmý kilometr byl dokonce za 4:49. Divím se, že mě nikdo do otočky nedostihnul. Poslední 0,5 km bylo stoupání příkřejší, navíc mi nepřidal starý vytlučený asfalt, od kterého už se nohy neodrážely tak lehce. Byl jsem moc rád, že jsem konečně nahoře. Tam jsem teprve viděl, že běžci za mnou nejsou zase tak daleko. Jednal ose zároveň o nejzajímavější část z celého závodu, když jsem míjel teprve ty, co dobývali vrchol. Bylo mi jich líto, protože jsem věděl, jak se cítí.
-
Dolů to už byla jiná. Tepy se snížily a na 3 kilometrech jsem se dostal pod 3:55/km. Na 10. km mě docvakl Michal Kujíček z BK Spořice, klubu, který závod pořádá, takže zde neběžel určitě popvé a pravděpodobně si lépe rozvrhnul síly. Do cíle dorazil 34 vteřin přede mnou a i za mnou byla 45-vteřinová mezera, tak jsem v klidu finišoval na celkovém 11. místě. V cíli se nabízela 0,5 l flaška vody, kterou jsem s díky odmítl, protože jsem měl v autě vlastní. Raději bych si dal banán nebo pomeranč, ale nikde jsem nic podobného neviděl a po závodě v přilehlé školní jídelně, kde bylo zázemí, se nabízely párky (taky nic pro mě). Na občerstvení by se jistě dalo zapracovat. Třeba na Královské pětimíli se za poloviční startovné dávala aspoň tatranka. Jinak ale fajn závod s necelou stovkou startujících. Účast by byla určitě vyšší, kdyby se den předem neběžel pražský 1/2 maraton. Příjemné bylo vyklusání. Údolí je na běh parádní a místní běžci zde mají výborné podmínky. Tak se mi tam líbilo, že jsem výklus protáhl na 4 km a týdenní součet se zastavil na celkových 96,5 km.
