Do třetice všeho nejlepšího, říká se, a jelikož se jednalo o můj 3. závod na Filipínách, naplnilo se to vrchovatě. Na tento 1/2 maraton se zaměřovala moje letošní zimní příprava. Datumově to vyšlo skvěle, protože jsme s rodinou mohli navštívit ostrov Siquijor (čti Sikihor) s bílými plážemi a průzračným mořem (více zde), což jsme stejně plánovali.
Původně jsem se chtěl přiblížit mému osobáku, ale po inspekci trati den předem na motorce jsem od toho upustil, protože silnice se pěkně vlnila jako blízké moře, což má vliv na tempo. Na start jsem šel tedy s tím, že si závod užiju bez zbytečného stresu v podobě hlídání tempa na kilometr, jak mám ve zvyku. Už jsem to praktikoval také v pár týdnech před závodem, abych si vyvinul cit pro tempo. Do centra městečka, kde se v zastřešené hale, ale bez stěn, závod startoval i končil, jsem se vydal asi 45 min. před brzkým ranním startem (4:30). 2 hodiny před námi vybíhali maratonci, po nás zase desítkáři a pětkaři. Po cestě jsem potkával ostatní běžce. Rozcvičil jsem se na blízkém náměstíčku, kde jsem měl klid, přesto jsem ještě stihnul shlédnout předzávodní Zumbu, na kterou si Filipínci, na rozdíl ode mě, potrpí.
-
-
Postavil jsem se úplně dopředu, abych nemusel nikoho obíhat. Pár desítek metrů jsem vedl a nikde nikdo, pak mě ale předběhl kluk v upnutém triatlonovém dresu. Zkusil jsem se ho držet s tím, že třeba zpomalí, ale pořád do toho šlapal, tak jsem ho nechal běžet, protože jsem neměl v plánu na konci se trápit. Pak nastoupil ještě kluk v kšiltovce s kšiltem dozadu, který taky držel vyšší tempo, než se mi zamlouvalo. Utvořil jsem dvojičku s dalším běžcem a asi 2 km jsme šli spolu, ale jen se vezl, což se mi moc nelíbilo a trochu jsem přidal. Kšiltovka nebyla moc daleko, tak jsem ho docvaknul a chvíli se vezl pro změnu já. Pak jsem si řekl, že to vezmu chvíli na sebe já a už jsem na 2. místě zůstal až do obrátky. Bezpečnost hlídala vedle jedoucí motorka.
Věděl jsem, že půlka je za kopečkem, který bude zase třeba vyběhnout, tak jsem se dolů malinko šetřil a běželo se mi komfortně. Na obrátce mi malinko rozhodili tempo, protože jsem se musel vracet pro kontrolní gumičku, kterou později stejně nikdo nekontroloval. Navíc kšiltovka nasadil k trháku, který jsem ale pohodlně udržel. Dal mi ale před kopcem celkem zabrat a nahoře jsem najednou přestával vnímat, jakým tempem vlastně běžím a jen podle mého spoluběžce jsem viděl, že asi pořád stejně. Musel jsem něco udělat, abych se vzpamatoval. A jak říkal Emil Zátopek: Když nemůžeš, přidej! A skutečně mě to vytrhlo z letargie. 15. kilometr za 3:49, z čehož vyplynulo, že jsem definitivně utekl těžce dýchající kšiltovce a předehnal dokonce uvadajícího triatlonistu, který na moje tempo ani nezareagoval (ještě jsem pro jistotu přidal, když jsem ho míjel). První doprovodná motorka byla moje a já se modlil, abych udržel obstojné tempo až do konce.
-
To se nakonec povedlo, i když závěrečný kilometr do cíle za 4:30 už byl teda hodně pomalý. Ale na to se historie neptá. Už mě zajímal jen čas. Nejdřív jsem byl zklamaný, 3 minuty od osobáku, ale s odstupem času hodnotím závod pozitivně. Přece jen se startovalo brzy ráno, což mi nevyhovuje, protože moje energie je v tu dobu asi na nejnižším bodě. A navíc první místo ve větším závodě se počítá! :-)
