Pár dní předtím, než jsem se o závodě dozvěděl, jsem si posteskl, že se na Filipínách moc kratších závodů nekoná. Po jednom ranním tréninku na stadionu jsem narazil na registrační stolek závodu na 3, 5 a 10 km. Nebylo tedy pochyb, že se zúčastním, protože závody jsou kořením běhání. Vybral jsem si nejdelší distanci a dělal si naději na dobré umístění, protože závod neměl příliš velkou propagaci a ani prize money nebyly vypsány.
-
V sobotu ráno jsem se klusem vydal na start, kam jsem dorazil krátce po páté hodině. Konečně se nám na druhý pokus podařilo sejít s Carlem, místním maratoncem, který ale vzhledem ke španělskému otci a americké mamince vůbec nevypadá jako Filipínec. Při rozklusu jsme pokecali, ale zase jsme vzhledem k předstartovní zumbě, tradiční rozcvičce před závody, které se fakt neúčastním, vychladli. Na startu pár lidí, tak mé naděje na vítězství ještě vzrostly. Po startu jsme se skutečně ocitli na čele a za námi široko daleko nikdo, pouze před námi se pohybovalo auto s majákem a sirénou, což mi později lezlo na nervy. Pár kilometrů jsme běželi spolu, pak jsem malinko přidal, ale Carlo se stále držel 10 - 15 metrů za mnou. Trať byla dvoukolová a ve 2. kole už jeho tempo povolilo. Mohl jsem si dovolit zpomalení, ale snažil jsem se o co nejlepší čas. Běžel jsem bez koukání na hodinky na pocit. Před osmým kilometrem už mi ale začaly docházet síly a tempo se mi zdálo nějaké pomalé, což mi potvrdil pohled na hodinky, kde jsem viděl 4:25/km. Vydoloval jsem zbytky sil a znovu přidal. Do cíle jsem dorazil 5 vteřin pod 36 minut.
-
S vyhlášením se čekalo na posledního běžce, takže to zabralo fakt hodně času, ale když už se jednalo o mé první vítězství v životě, rád jsem si počkal. Čekání jsem vyplnil povídáním s bývalým horským běžcem Frankem z Irska (v roce 1997 závodil i v Čechách), který žije dlouhodobě na Filipínách a do Dumaguete přijel podpořit svého syna na školní atletické závody. Celkově závod nic moc, ale jako zpestření přípravy na 1/2 maraton celkem fajn. Lepší než nic :-)
