Úplně původně jsem chtěl běžet o týden později v Drážďanech. Třeboň mě také lákala. Pak jsem se ale rozhodl pro Ústí ve stejném termínu, kdy se konají Drážďany. S Třeboní jsem už vůbec nepočítal, ale naskytla se mi možnost volného startovného, tak jsme si udělali s rodinou výlet do jižních Čech. Ubytovat se v Krumlově, v sobotu se podívat do Třeboně, večer po závodě romantická procházka Krumlovem a v neděli za kamarády do Budějovic. Plán super, ale realita bohužel jiná.
Ubytování v apartmánu vypadalo na první pohled pěkně, ale k naší smůle se vedle ubytovala parta studentů, která se rozhodně nechystala jít brzy spát. K tomu špatně odizolované zdi, to je špatná kombinace. Nakonec se mi ještě jakž takž povedlo usnout po půlnoci, ale zbytek rodiny to měl horší. Měli jsme tedy jasno, že další noc už zde nestrávíme. Ráno jsme zaplatili za jednu noc, sbalili se a vyrazili směr Třeboň.
Hodná kamarádka mi vyzvedla číslo den předem, proto jsem se nemusel stresovat a do města mohl dorazit až v 9:30. Bylo sice zataženo, ale teplota kolem 10 stupňů na běh ideální. Pěšky jsem došel asi kilometr na náměstí k zámku, kde se nacházela úschovna. Převlékl jsem se pěkně v teple, odevzdal věci a vydal se rozklusat do přilehlého parku, kde jsem po cestičkách nakroužil lehce 2,5 km. Možná stačilo méně a mohl jsem šetřit síly na samotný závod. Bez problémů jsem se dostal až na startovní čáru. Žádně tlačenice jako na Runczechu mě nečekaly. Pozdravil jsem se s legendárním Alexandrem Neuwirthem, jehož tréninkové dávky z 80. let v kombinaci s prací a starostí o 2 děti nedávají dnešním vytrvalcům spát.
Hned od začátku jsem plánoval nasadit rovnoměrné tempo okolo 4:15/km, ale i v o 15 vteřin rychlejším tempu se mi běželo neuvěřitelně lehce, také zřejmě proto, že první kilometr se mírně svažoval. Jakmile jsme vyběhli z náměstí, slyším: Nejsi z Varů? Tak jsem poznal tréninkového parťáka naší týmové jedničky Michala Oplta - jmenovce Michala Báťu. Chvíli jsme pokecali, pak se Michal odpojil, protože přece jen vzhledem k jeho časům na kratších tratích měl vyšší ambice, které potvrdil vynikajícím časem 2:50:32. Já následně tempo ustálil kolem 4:12, nicméně mi to ustřelovalo pod 4:10, ale cítil jsem se dobře a už zapomněl jaké to je po 30. km. Na 9. km jsem slyšel běžce za mnou, že běžím dobře a jestli to vyjde pod 3 hodiny, mám u něj oběd. Za chvíli se mu však tempo nezdálo, pravděpodobně to bylo způsobené horším signálem GPS v lese, a předběhl mě. Ještě stihl poznamenat, že na 30. km byl v tempu 3-hodinového maratonu už 2x, ale ani jednou to nevyšlo. To jsem opravdu slyšet nepotřeboval... :-D Běželi jsme poblíž asi do 15. km, kdy jsem se dostal před něj a na otočce, kde jsem byl za 1:28:15 už měl možná minutu ztrátu.
Pokud bych tohle tempo udržel, čas by vyšel skvěle a byl bych naprosto spokojený, ale už jsem malinko začínal cítit uběhnutou vzdálenost. Sice se to tváří jako rovina, ale jen samotný výškový rozdíl mezi startem a 19. km je nějakých 60 metrů a to se trať ještě vlní. Moc mi taky nepřidalo, že jsem běžel prakticky sám, diváci nikde. Tady jsem si vzpomněl na natáčení scén do filmu o Emilu Zátopkovi na Lipně. Takhle nějak musel vypadat olympijský maraton 1952 v Helsinkách mimo město. Tempo se mi dařilo držet přesně 29 km, ale věděl jsem, že jsem to přepálil. Na 30. km to vyšlo ještě podle plánu za 2:05:30. Počítal jsem, že když teď poběžím průměrným tempem 4:30/km, bude mi to stačit ke splnění mého cíle. Bohužel 35. kilometrem začala série 6 kilometrů nad 5 min./km (36. dokonce nad 6). To už jsem se občas pohyboval chůzí a zastavoval se na občerstvovačkách. Tam mě v 1. polovině závodu štvalo, že krabice na odhození kelímků se nacházely hned za občerstvovačkou a dále mi je bylo blbý odhazovat. Teď jsem to stíhal v pohodě. Na tom 36. kilometru jsem dokonce vypil 3 kelímky s ionťákem, nasypal si do pusy hrst rozinek a do ruky si vzal asi 2 půlky banánu. Na těch pomalých kilometrech mě předběhlo asi 12 běžců a to jsem byl na otočce 11. v pořadí. Nyní už jsem měl za cíl doběhnout alespoň pod 3:10. Na 39. km mě doběhnul Štěpán Vondrášek, kterého znám od vidění ze závodů Jihočeského běžeckého poháru. Toho už jsem se chytnout dokázal a i přes velkou bolest lýtek jsem se zvládl rozběhnout zase do nějakého rychlejšího tempa a dokonce se mu následně utrhnout. Poslední 2 km jsem se dokonce dostal pod 4:45/km a předbíhal pomalejší 1/2 maratonce. Asi mě nakoplo šampaňské s jahodou na závěrečné občerstvovačce :-) Na náměstí jsem ještě docvakl jednoho maratonce. V cíli jsem snědl, na co jsem přišel, hodil do sebe téměř naráz 1/2 litrový ionťák a vychutnával jsem si posezení na paletě, kam mi velice ochotný dobrovolník přinesl zmíněný ionťák a banán, za což mu velice děkuji! Pak jsem ještě zvládl s vypětím všech sil vyklusat 1 km opět v přilehlém parčíku.
-
