Dva maratony s odstupem 7 dní přece žádný rozumný člověk neběhá. Tak proč jsem to vlastně udělal? Důvodů je několik. Původně jsem chtěl běžet Drážďany, které se konají o den později než Ústí. Z důvodu nutnosti přespání jsem ale zvolil Ústí, kam se dá v pohodě dojet za 2 hodinky autem a vyspat se v pohodlí domova. Pak se ale objevila možnost zdarma startovat na jihu Čech. V Třeboni jsem měl v plánu pokořit 3-hodinovou hranici, ale to se nepovedlo. Řekl jsem si tedy, že když se budu cítit v pořádku, do Ústí pojedu. V pátek mě nic nebolelo, psychická únava se také nedostavila, tak jsem vyrazil. Sice ne autem, které jsem měl v servisu, ale vlakem. Však to je také pohodlná možnost.
Na hřiště TJ Svádov-Olšinky, kde se nachází zázemí závodu, jsem dorazil s dostatečným 70-minutovým předstihem a v klidu se mohl na závod připravit. V ceně startovného byl i běžecký doplněk. Vybral jsem si kompresní návleky, které mi přišly vhod. Chtěl jsem původně běžet ve fotbalových štrupnách, abych zmírnil otřesy lýtek, která jsem na konci v Třeboni hodně cítil. Ale návleky mi přišly mnohem pohodlnější. Tentokrát jsem se nechtěl vyčerpávat a tak jsem se těsně před startem jen krátce rozklusal, abych tělo připravil na běh a mohlo se jít na věc.
-
Na startovní čáru se postavilo 30 odvážlivců, většinou starší ročníky. Vždyť v mojí kategorii do 39 let startovalo jen 5 odvážlivců. Maraton se konal také jako Mistrovství železničářů. Jako největší soupeř mi připadal Pavel Rusňák z Unhoště, který, jak jsem později zjistil, má na svém kontě za 5 let běhání již slušnou řádku maratonů a před rokem v Praze i mnou vytoužený pod hranicí 3 hodin. Tentokrát však mířil na čas okolo 3:10. Hned po startu se utrhli 3 borci, kteří to podle tempa napálili hluboko pod 3 hodiny. Rozhodně jsem neměl v úmyslu s nimi držet krok a nechal je v klidu běžet. Držel jsem s Pavlem a ještě se k nám připojil Ivo Feix, který absolvoval všech 6 ročníků ústeckého maratonu. Pavel se však pohyboval kousek před námi a Ivo spíš kousek za mnou či vedle mě. Bylo mi tedy jasné, že si opět budu muset závod vybojovat sám. Držel jsem se tempově zpět a podle plánu absolvoval úvodní desítku za necelých 43 minut. Zatím se běželo komfortně, ale po obrátce (běží se na trati 10,5 km, 2x tam a zpět) nám foukalo proti. Pořád se to dalo, ale říkal jsem si, že až tu poběžím podruhé, už to taková sranda nebude. Zhruba někde před 16. km jsme doběhli s Ivem třetího v průběžném pořadí. Na metě 1/2 maratonu jsme byli v čase 1:30:22, tedy s více než 1/2 minutovým náskokem na mnou plánovaný mezičas 1:31. V plánu byl ale také negativní split, proto jsem začal sázet rychlejší kilometry okolo 4:10. Už si nepamatuji kde přesně, ale asi okolo 26. km jsem dostihl druhého Lubomíra Čapka a před sebou už měl jen jednoho soupeře. Toho jsem stáhl chvíli po otočce a bezpečně se mu vzdaloval. Ale protivítr a přibývající kilometry v nohách byly znát. Tentokrát jsem vydržel s nastaveným tempem dále než v Třeboni, někam k 35. km, ale pak už tempo klesalo. Uklidňovalo mě alespoň to, že moji protivníci jsou na tom podobně. S časem pod 3 hodiny jsem se rozloučil, tak jsem si alespoň přál vylepšit čas z Třeboně. Občerstvovačky po 7 km nejsou opravdu dostatečné (aspoň pro mě, zdá se), proto jsem ve stoupání na 40. km poprosil o pití poslední běžkyni souběžně běženého 1/2 maratonu, která mi ochotně dala napít ze své flašky. Trochu mi to pomohlo, ale poslední 2 kilometry se zdály nekonečné.
-
V cíli jsem vypil asi 1/2 litru coly (víc už bohužel nebylo), nějaký ionťák a snědl 2 banány. Pozoroval jsem dobíhající soupeře a pak se šouravým krokem odebral na masáž. Čekal jsem, že bude trvat sotva 10 minut, ale příjemně mě překvapilo, že opravdu zručná masérka si dala záležet a masírovala mě asi 45 minut. Pak už jsem se vydal rovnou na vyhlášení a poté pěšky 3,5 km na vlak. S hřejivým pocitem vítězství se jednalo o moc příjemnou procházku, přestože nohy byly unavené :-)
-
