Drážďanský maraton jsem měl v hlavě už od doby, kdy jsme s mou milou toto krásné město poprvé v roce 2015 navštívili. Přemýšel jsem o něm i před 4 lety, ale nakonec tenkrát padla volba na Třeboň, resp. na Ústí týden poté. Kdo ví, možná by hranice 3 hodin padla, kdybych se tenkrát rozhodl zajet o kousek dál na sever. Minulost už se ale nedá změnit, ničeho nelituju a tak jsem se na tento krásný závod podíval až letos.
Do Drážďan jsme dorazili už v pátek večer, v klidu jsem si vyzvedl v sobotu číslo a prošel si město. Ráno jsem si předtím vyklusal 6 km. Počasí vyšlo úplně nádherně. V neděli na startu bylo o pár stupňů méně, ale dá se říct, že lepší počasí si běžci nemohli přát. Vybíhalo se až v 10:30, tak že jsem se parádně vyspal a v klidu si došel do zázemí a do startovního koridoru v Pieschener Alee.
-
-
V hlavě jsem měl tempo 4:50/km a asi 2 km jsem si zvykal. Když si tělo uvědomilo, že už běží, šlo to celkem lehce. Snažil jsem se spíš brzdit, protože jsem běžel o pár vteřinek rychleji a přitom věděl, že každá získaná vteřina mi na konci vezme dvě, pokud mi dojdou síly. Startovali jsme společně s 1/2 maratonci a prvních 7 km mě tak neustále někdo předbíhal. Pak se to však začalo otáčet a občas jsem svým konstatním tempem předstihl někoho zase já. Nejrychlejší kilometr jsem zaznamenal na 8. km, kdy se klesalo tunelem, kam se běžně chodci nedostanou, protože je určený pro auta. Byl v něm strašný rachot. Nejdřív jsem si myslel, že to je projíždějícími auty nebo vlakem nad ním, ale při výběhu mi došlo, co to způsobovalo - bubeníci. Líbilo se mi, že živých bubenických kapel jsem podél trati potkal víc. Dokonce je jednou doprovázely i tanečnice samby. Tady to bylo až nepříjemné a ulevilo se mi, když jsem vyběhl z tunelu ven. Po 11 km jsme se dostali do velkého parku na pískovou cestu, za mě na jednu z nejhezčích částí závodu. Super bylo, že se stále dalo s někým běžet. V jedné části organizátoři rozdělovali kvůli tramvajím dav na 2 poloviny. Nejdřív jsem myslel, že běžím špatně, protože všude kolem mě jsem viděl 1/2 maratonská čísla, ale pak mi došlo, co se děje. Značku 1/2 maratonu jsem probíhal cca za 1:40. Pokud bych to udržel až do konce, byl bych velmi spokojen. Dopředu jsem trať příliš nestudoval a překvapilo mě, že se druhé kolo běželo odlišnou trasou než první. Myslel jsem, že se bude jednat o identická kola. Vůbec mi to nevadilo, právě naopak. Příjemně utíkaly 3 km kolem Labe. Připomněl jsem si známá místa, kudy jsem probíhal při mém tréninkovém 20-kilometrovém běhu před 8 lety. Pak následovala 4-kilometrová odbočka mimo město do vilové čtvrti. Poté už jsme zase navázali na totožnou trasu z prvního kola. 37. kilometr byl ten poslední, který jsem zvládl běžet pod 5:00/km. Cítil jsem už asi 10 km, jak mi těžkly nohy. Vyhlížel jsem občerstvovačku, kde bych zpomalil do chůze a nabral síly. Tak jsem to ostatně dělal i na ostatních stanicích, abych se v klidu napil. Posledních 5 km mi trvalo zhruba 27 minut. Nejtěžší km byl ten 40., kdy jsem musel jednou přejít do chůze i mimo občerstvovačku. S časem 3:23:48 jsem ale spokojen. Před závodem jsem odhadoval 3:20-25 a to se nakonec potvrdilo. Při průběhu cílem mě chytla brutální křeč do levého lýtka, ale po chvíli protahování se to uklidnilo, napil jsem se coly, nealkoholického citronového piva, snědl banán, pak si vyzvedl věci v zázemí, pozdravil se Zdeňkem, kterého jsem do té doby sledoval jen na Stravě a v pohodě došel do garáže u Opery, ze které jsme se vydali na cestu domů :-)
--
-
