Můj srdcový závod se tentokrát konal o měsíc později. Organizátoři posun zdůvodnili tím, že tento termín vyhovuje závodním běžcům. A opravdu přijeli! V čele s dvojnásobným vítězem Běchovic Petrem Vitnerem či v ženské kategorii jihočeškou Evou Vail, roz. Tománkovou, žijící v USA. Eva je provdaná za fenomenálního Ryana Vaila, který dokázal zaběhnout desítku pod 28 minut nebo maraton za 2:11. Ryan naštěstí neběžel :-) O síle letošního startovního pole vypovídá i fakt, že loňský vítěz Pavel Procházka skončil až 6.
Já jsem přijel do Mariánek se skromným cílem vylepšit předloňský osobák (loňský závod se mi nepovedl) 26:04. Číslo a čip (po 2 km se mi na botě uvolnil, díky Bohu jsem ho neztratil) společně s limitovanou edicí Chodovaru s logem závodu jsem si došel vyzvednout klasicky s Alexem, který mě doprovodil na kole, v předstihu 2,5 hodiny. Zpět na stadion jsem doklusal 15 minut před začátkem. Organizátoři připravili pro běžce i diváky hudební zážitek v podobě Vltavy, ale na rozdíl od Runczechu v živém podání Západočeského symfonického orchestru. Pozdravil jsem se s úžasnými lidmi z týmu (celkem se nás sešlo 6!), věčně dobře naloženým Oťasem (vlastně skoročlenem) nebo třeba Radkem Sedněvem a na startu se zařadil poslušně za přespolní borce. S posledním tónem asi 2 minutky po 14. hodině zazněl startovní výstřel a 155 běžců se dalo do pohybu.
-
Vyběhl jsem s cílem kontrolovat tempo. Nechtěl jsem se zakyselit jako před rokem, kdy jsem zvládl úvodních 400 m za 1:13, což se později ukázalo jako ne zrovna nejšťastnější nápad. Kousek přede mnou běžel Véna, kterého jsem měl víceméně celý závod na dohled. Tempo jsem měl naběhané z tréninku, takže úvodní 2 km jsem zvládnul s přehledem za 8:07 a ani následný kopeček pod knihovnou mi nenadělal větší potíže. Z předchozích 3 ročníků jsem věděl, že nejtěžší místo čeká o pár set metrů v podobě výběhu u pošty, proto jsem při seběhu kolem hotelu Butterfly šetřil síly. Kopec se povedlo vyběhnout lépe než vloni a na Anglické jsem se celkem v pohodě zase dostal do tempa. Ke kolonádě jsem se docela zadýchal, ale nahoře měl v hlavě hlavně to, že teď už se poběží jen s kopce a to mi pomohlo zmobilizovat síly. Po doběhu jsem zjistil, že 3. kilometr jsem zvládnul o 25 vteřin rychleji než při předchozích 2 ročnících. Myslím, že hlavním důvodem byly tempové běhy na podobném profilu v Drahovicích ve více jak 30 stupňových vedrech. Ta naštěstí v sobotu nepanovala, protože se před víkendem příjemně o 10 stupňů ochladilo. Z kolonády se běželo celkem fajn v konstantním tempu 4:00/km. Když jsem dobíhal na dráhu, kde mě čekalo závěrečných cca 350 metrů, viděl jsem, že ještě neuběhlo 24 minut a mě bylo jasné, že osobák mám v kapse. Cítil jsem za sebou soupeře, který se ke mně přibližoval a nepochyboval jsem, že chce doběhnout přede mnou. Dokonale jsem ale využil intervalové tréninky a vyhecoval se k závěrečnému 200m finiši. Na rovince podle hodinek tempo dokonce 3:05/km. Z výsledků jsem následně zjistil, že jsem byl druhý v pětici běžců, která doběhla v rozmezí 5 vteřin.
Celkově jsem z letošního SpaRunu opravdu nadšený. Prostě předčil má očekávání a to je na běžeckých závodech to nejlepší, co se může stát :-)
-
-
