8.5.2016 vyvrcholilo mé tréninkové úsilí, které započalo po Salming Tour de Hospic a směřovalo k jedinému cíli - pražskému maratonu. Bohužel příprava se neobešla bez komplikací a dá se říct, že na začátku roku jsem byl v lepší kondici než na startu v Praze. Nejprve jsem v lednu uklouznul na sněhu a narazil si ošklivě pravé koleno, které je v pořádku z pohledu ohebnosti prakticky až nyní. V únoru jsem se přetrénoval, což mělo za následek nemoc a 14-denní pauzu, po vyléčení zase následovaly trable s levou achilovkou. Aby toho nebylo málo, 14 dní před maratonem jsem si při fotbalovém utkání pohmoždil pravou holeň a kotník. Ještě teď mě při špatném pohybu občas bolí holenní šlacha a kotník. Takže jsem jen párkrát poklusával a doufal, že budu moci běžet.
Při registraci minulý rok jsem uvedl plánovaný čas 3:15 hod. (4:37 min./km) a myslím si, že pokud by nebylo výše zmíněných tréninkových výpadků, v pohodě bych se na něj dostal. Takhle bylo jasné, že budu muset své tempo upravit. Říkal jsem si, že 3:25 (4:51/km) bych dát mohl. V neděli ráno před šestou jsem s kolegou z práce Radkem vyrazil autem směr Praha. Cesta byla v pohodě, silnice prázdná. Zaparkovali jsme na Chodově a metrem dorazili kolem osmé na Václavák, kde už se scházely davy běžců. RunCzech, který závod pořádá, uvádí až 10.000 běžců, ale maratonu se účastní pouze necelých 6 tisícovek, zbytek připadne na štafety a ostatní doplňkové běhy. Zázemí bylo celkem v pohodě, i když místa v převlékacím stanu bych uvítal více, ale dalo se to přežít. Bolavou holeň jsem raději obvázal a pro jistotu si vzal i stulpny. Po převlečení jsem vystál asi 15-minutovou frontu na záchod. I tady bych příště doporučil organizátorům aspoň 4 TOITOIky přidat. Místo na ně bylo.
Chvíli jsem se protáhnul a popoběhl, což vzhledem k počtu účastníků na místě moc nešlo, ale aspoň něco. Pak už jsme se vydali na start. Šňůra běžců byla poměrně dlouhá. Radek zakotvil v koridoru J, já klusal do Déčka, kde ale bylo narváno a já myslel, že se tam ani nedostanu. Nakonec to ale vyšlo pár minut před startem. Spustila Vltava, zazněl výstřel a chůzí se proud běžců začal pohybovat směrem ke startu. Ten jsem překročil necelou minutu a půl po výstřelu a už se běželo. Snažil jsem se držet tempo a na začátku se to celkem dařilo, i když 4. kilometr, který byl tuším z kopce, jsem zaběhl za 4:28. Prvních 20 km bylo úplně v pohodě v tempu 4:45 (což stejně bylo v kontextu 42 km příliš rychlé), metou půlmaratonu jsem probíhal v čase těsně nad 1:40. To mě asi nakoplo a já si říkal, že bych mohl zvládnout 3:20. Proto jsem začal ještě zrychlovat, což byla jasná chyba, ale člověk si to v té závodnické euforii neuvědomí. Očekával jsem něco podobného jako před 3 týdny na Hluboké, ale 25 km a 42 je rozdíl. Dalších 10 km jsem držel průměrné tempo 4:40/km, což mě dostatečně vyčerpalo a na 30. km už jsem celkem cítil nohy. Chtěl jsem ale vydržet co nejdál v původně plánovaném tempu 4:50. Mezi 33. - 34. km už jsem ale musel přejít na chvíli do chůze, protože dál už to fakt nešlo. Tempo začalo uvadat a mezi 36 - 41. km pod 6 minut nekleslo. Nejpomalejší byl 39. km za 6:42, kde jsem si "užíval" občerstvovačku, vypil několik kelímků s vodou a ionťákem a v klidu oloupal i celý banán. Dokonce jsem vypil pití z nepoužité flašky jednomu profíkovi, kterému to ale asi bylo stejně jedno, protože byl dávno v cíli :-)
Někde u značky 40. km mě minul Michal Vítů, vodič na 3:30 hod., se kterým jsem se potkal na Salming Tour de Hospic, aniž bych tenkrát tušil o koho jde :-) Prohodili jsme pár slov a zkusil jsem se ho chytnout, abych se dostal pod 3:30, ale zadní stehenní svaly začaly silně protestovat, takže jsem musel opět chvíli jít, abych je uklidnil. Na posledním km jsem v sobě našel zbytky sil a tempo stlačil někam k 5:15 a dokonce pár lidí ještě předběhnul. Čipový čas 3:32:12. V cíli jsem žádný euforický pocit nezažil a byl jsem hlavně rád, že jsem se mohl opřít o klandr. Nohy pocitově celkem v pohodě. Dal jsem 1 pomeranč a pár banánů a vyrazil pomalou chůzí do zázemí na Václavák. Rytí času na medaili proběhlo bleskově ani ne za 2 minuty. Sprchový kamion byl luxusní a patřičně jsem si sprchu užil, stejně jako vychlazený citronový Birell, který jsem obdržel po závodě.
Musím říct, že z hlubocké 25 jsem byl nadšený ještě několik dní po závodě, ale po maratonu se nic takového nedostavilo. Byl jsem celkem zklamaný, že jsem nezvládl celou dobu běžet, ale s odstupem pár dní si říkám, že čas není zas tak úplně špatný a naopak si vážím toho, že jsem dokázal závod dokončit, přestože jsem toho měl dost. Většina závodníků si stěžovala na vedro (20 stupňů), což mi ale nepřišlo. Možná jsem mohl ze začátku častěji pít, ale většinu občerstvovaček jsem probíhal. Zřejmě i proto mi pak došly síly. Horší byl, ale opravdu silný protivítr, který místy shazoval kilometrovníky. Kdyby se mi tohle stalo v tréninku, tak už se běžet nenamáhám. Ale maraton se nevzdává :-) Beru to jako zkušenost a příště raději poběžím o 2 sekundy na km pomaleji, než o 5 rychleji.
-
-
-
