Když se v lednu objevila na facebooku ve skupině Táta v kondici možnost přidat se do party, která se vydá na Kanárské ostrovy za sportem, hned mě ta myšlenka zaujala. Čekal jsem, že to bude stát za to, ale nenapadlo mě, že by to mohlo být až tak super. Přestože jsem nikoho z účastníků zájezdu do té doby osobně neznal, sešla se skvělá parta lidí, kteří nezkazí žádnou legraci. Poprvé jsme se všichni viděli na Hlaváku v Praze, odkud jsme se Jožkovým trasportérem dopravili do Berlína. Tom záhadným způsobem propašoval přes check-in kufr nacpaný zázračnými produkty Herbalife se 7 kg nadváhy, aniž by něco doplácel a za 5 hodin už jsme přistáli na letišti v Las Palmas.
Ubytování bylo zajištěno v autentickém ostrovním městečku Agaete u moc šikovných bratrů Huberta a Ríšy, kteří dům vlastnoručně zrekonstruovali do neuvěřitelně krásné podoby. Na týden se tak stal dům v centru, pouhých 10 minut od pláže, naším domovem, odkud jsme vyráželi na dobrodružné a objevné výpravy. Hned po příjezdu jsme se naobědvali v přilehlé restauraci, kde jsem ochutnal místní specialitu Papas arrugadas, což jsou malé bramory vařené ve slupce zalité červenou Mojo omáčkou. Se zeleninovým sálatem opravdu skvělé. K tomu cerveza a sluníčko a nic vám nechybí :-) Po krátkém odpočinku jsme s Ríšou a Davidem vydali k oceánu, kde jsme se vykoupali sice v chladné vodě, ale jednalo se o příjemné osvěžení. S Davidem jsme také po návratu vyběhli alespoň na chvíli podél pobřeží, abychom se po cestě trochu rozhýbali. Následovala večeře, kterou nám každodenně včetně snídaní fantasticky připravovala Stánička, sestra našich hostitelů. Svým kulinářským uměním zastínila všechny místní restaurace.
-
-
Druhý den jsem začal 11,5 km výbehem s Jirkou a po snídani se větší část naší party vydala na túru do kopců po trase vertikálního závodu El Gigante, který se konal tentýž den a kde nás reprezentovala Stánička. Všichni, kdo se do téhle šílenosti pustí, mají můj obdiv, protože mi dalo zabrat jen se vyškrábat nahoru. Ale výhledy stály za to! Krajina se měnila a na vrcholu obklopen borovicemi jsem si připadal skoro jako doma v českém lese. Lákalo mě jít dál a tak jsme se s Davidem rozhodli prodloužit si cestu až do zhruba 13 km vzdálené Artenary. To už byla víceméně pohoda z kopce či po rovině, i když pár kopců jsme ještě museli zdolat. Čekal jsem nějaké romantické místo v horách, ale jednalo se pouze o Bohem zapomenutou vesničku, kde jsme horko těžko našli jedinou otevřenou restauraci, kde jsme venku celkem vymrzli. Vysvobodil nás Tom, který pro nás serpentýnami dojel zapůjčeným autem. Celkem jsem za ten den měl v nohách 30 km. Další den jsem k tomu přidal 10,5 km výšlap na nedaleký kopec, kde jsem měl rozhled na celý širý oceán. Kdybych věděl, co mě čeká, asi bych si to odpustil :-D
-
-
Pak přišel den D. Tom začal svůj boj s drsnou kanárskou přírodou už v 11 v noci. Ostrovní Bozi se rozhodli, že nám závod zpestří vichřicí a deštěm. Ráno cestou na start, kdy jsme se kroutili horskými silničkami, jsme se tomu už jen smáli. Byl jsem opravdu velmi vděčný, že mi má drahá polovička poradila přibalit čelenku a rukavice. Anička se vydala na startovní čáru a my s Jirkou popošli asi o 500 m dál, když už se kolem nás začal valit dav běžců. První eliťáci opravdu letěli a poskakovali jako kamzíci kamenitou cestou, kde by každý špatný krok znamenal nehezký pád. Jelikož vypustit najednou 1000 běžců na úzkou horskou cestu není jen tak, ze začátku jsme spíš chodili a často stáli, než abychom běželi. Byly také místa, kde se běžet nedalo, ani kdybyste chtěli, protože jsem byl rád, že se škrábu po skále nahoru. Asi po 2 hodinách jsme začali sbíhat a počasí se uklidnilo. Čím níž jsme se dostávali, tím více se oteplovalo a já začal postupně odkládat promočené svršky. Často jsem se zastavoval, abych vychutnal nádhernou krajinu a pořídil nějakou fotku. Anička statečně utíkala ostatním závodníkům a vzhledem k tomu, že se jednalo o její první maraton, si vedla výborně.
-
-
Velmi dobře si pamatuju na 2 velké občerstvovačky. První zhruba na 18. km, kde začínala nejkratší 26 km varianta a druhou před vyschlým říčním korytem. Z obou se totiž výrazně stoupalo v teple do kopců. Obě mi daly pořádně zabrat. Měl jsem s sebou sice 2 půllitrové flašky, ale kdyby mi Jirka nedoplnil na 2. stanici, nevím nevím, jak bych dobíhal. Oba velké seběhy daly dost zabrat mým silničkám, které jsem slušně zevnitř palci prošoupal, jelikož jsem zvyklý běhat hlavně po rovině. Ve 2. stoupání se Jirka, který do kopce lehce poskakoval a občas i couval, čímž musel potěšit běžce, kteří se těžce vlekli, odpojil, aby zjistil, kolik sil mu ještě zbylo a dokončil ve svém tempu. Já se držel s Aničkou. Zaprvé jsem jí v tom nechtěl nechat samotnou a za druhé, i kdybych chtěl zrychlit, tak nebylo kde brát. 5 hodin na trati si vybralo svou daň. To se ukázalo v korytu, kdy jsem podruhé zakopl (poprvé před prvním větším seběhu, kdy jsem si sedřel dlaň) a chytla mě křeč do levého stehna a lýtka zároveň. Pomohl mi v první chvíli jiný závodník a pak jeho úlohu převzala Anička. Po chvíli to polevilo, ale musel jsem si dávat pozor, aby se křeč nevrátila. Nebylo to jednoduché, protože balvanovitý povrch byl zrádný a žádný krok nešlo udělat stejně. Pokračovali jsme indiánem a hodně nám pomohla menší občerstvovačka, kde jsme doplnili vodu. Závěr v předměstí Las Palmas už nebyl z hlediska krajiny tak zajímavý, ale doběh do cíle v pěkném parku si Anička náležitě užila. Jsem na ní pyšný, protože dokončila v polovině startovního pole, což je vzhledem k její premiéře skvělý výsledek! Já byl rád, že už nemusím dál běžet, svalil se na zem a po krátkém odpočinku se za 20 EUR odměnil účastnickým tričkem, aby mi zůstala nějaká hmatatelná vzpomínka. V obchoďáku jsem si koupil dvoulitrovku pepsi, ochladil se v oceánu a v restauraci jsem si dal lasagne. Pak jsme se vydali autem do našeho útočiště a Anička s Janičkou (Tomova maminka) trpělivě čekali do brzké noci na Toma. Ten vyčerpán po 100 km raději vzdal, i tak si ale zaslouží velký obdiv, že se s přetěžkými podmínkami pral tak dlouho. Kdyby mi někdo před 9 měsíci, kdy jsem nehybně ležel doma, řekl, že v březnu poběžím horský maraton, myslel bych bych si, že se zbláznil :-)
-
-
Zbývající dny se nesly ve znamení regenerace, poznávání ostrova, užívání si tepla a pohody. Cvičili jsme jógu na střeše při západu slunce, koupali se v moři, vyzkoušeli si surfování, vychutnávali do dlouhé noci velmi kvalitní hudební produkci multiinstrumentalisty Ríšy, jeho španělského kamaráda, který ho doprovázel na cajón (stolička a zároveň buben) a občas doprovodil i Hubert na housle. Prostě se jednalo o bezvadný týden ve společnosti báječných lidí. Nemělo to chybu!
